Čtvrtá kostka

Autor: Jan Rybář
Vydavatelství: Knížní klub
Rok vydání: 2010
Počet stran: 400

Hned v úvodu odsuňme do pozadí otázku, do jaké míry to byla náhoda nebo jen bohapustý kalkul, že se kniha pojednávající o rudolfínské Praze objevila na pultech obchodů právě koncem roku 2010. Tedy v době, kdy byly v plném proudu výzkumy ostatků slavného hvězdáře Tycha De Brahe, uložených ve staroměstském chrámu Matky boží před Týnem. Faktem je, že probíhající práce dánských odborníků ve spolupráci s těmi tuzemskými, zajistily knize slušnou propagaci. Ať už byla strategie vydavatele jakákoliv, na obsahu knihy jako takové to patrně mnoho nezměnilo.

Jsme na samém počátku sedmnáctého století. Čechám a přilehlým zemím vládne císař Rudolf II., který si coby místo svého sídla vybral Prahu. Císařova možná až chorobná záliba v alchymii a astrologii je pověstná. Město uprostřed středověké Evropy se tak postupem doby naplnilo až po okraj svých obvodových hradeb odborníky ve zmíněných oborech. A právě na pozadí těchto historických kulis Jan Rybář vystavěl příběh Jana Víta ze Rzavé, zchudlého šlechtice odkudsi z jihu Čech. Vojenská minulost, neveselá finanční situace, smysl pro čest a oddanost, stejně tak jako řada dalších vlastností, z něj dělá  ideálního adepta pro záměr jistého pražského velmože. Úkol zní: vyšetřit zločiny, které se ve městě v poslední době udály. Skutečnost, že se události záhy vymknou vyšetřovatelově kontrole, jsou jasné po pár stránkách.

Kepler nenáviděl mnoho věcí, například pokušení. Člověk byl stvořen, aby vykonával vůli Boží, avšak pokušení jsou překážkami, s nimiž musí každý člověk bojovat. Kepler nerad bojoval a to, co právě zahlédl, v něm vyvolalo pokušení opravdu velké. Byly to pootevřené dveře. Teď se držel zábradlí Braheho domu a snažil se zaplašit hlas pokušitelův.

 Z předchozího textu by se mohlo zdát, že Čtvrtá kostka je určena hlavně pro milovníky historických románů a detektivek.  S tím se v zásadě nedá než souhlasit. Ostatně i takový podtitul tento svazek nese. Ovšem jak se říká, jedna vlaštovka jaro nedělá. Ať to bude znít sebevíc krutě, o knize nelze mluvit jinak, než jako o polovičatém a svým způsobem nedotaženém díle.

Janu Rybářovi se nedá upřít fakt, že přípravy na psaní románu nepodcenil. Evidentně byl pilný žák, když studoval a sbíral historická fakta týkající se doby vlády Rudolfa II. Ostatně při vykreslování dobových reálií zachází někdy až do překvapivých detailů. Dlužno dodat, že hluboká znalost tehdejší doby patří k nepřehlédnutelným kladům knihy.  To je asi její největší plus. V čem ale spočívá kámen úrazu Čtvrté kostky, je chatrnost a celková kostrbatost, s jakou je vystavěna dějová linie. Postavy ve čtenáři nebudí důvěru ani kdyby sebevíc chtěly. Důvodů je hned několik, nicméně nedostatečná hloubka, s jakou jsou nastíněny jejich charaktery, patří k těm hlavním.

Kdybychom se snažili o připodobnění, patrně bychom neměli přehlédnout dílo Miloše Urbana. Ten také kombinuje historické fragmenty s detektivním žánrem, ačkoliv nezachází tak daleko do minulosti jako Rybář. Ovšem jeho způsob vyprávění je o poznání poutavější a vypsanější. Zároveň si udržuje nadhled a jistou dávku ironie. Nemluvě o tom, že jeho knihy nabízejí atmosféru a kouzlo, kterého se Čtvrté kostce  nedostává.

Čtvrtá kostka je jedna z těch knih, které se za historickou vlastně jenom vydávají. Precizně vykreslené dobové reálie totiž tvoří pouze kulisy k dialogům, které bychom s klidem mohli označit za současné. Kdybychom je s trochou nadsázky odstranili a místo nich dosadili současné rekvizity, dialogy by fungovaly naprosto stejně.