Zlá žena

Autor: Marc Pastor

Nakladatelství: Host

Rok vydání: 2014

Počet stran: 248

Kniha Zlá žena na první pohled nabízí hned dva důvody, proč si ji přečíst. První je fakt, že vychází ze skutečných událostí, které se odehrály na počátku dvacátého století v Barceloně. Druhým je postava vypravěče příběhu. Není jím totiž nikdo menší než sama Smrt.

Ve španělské metropoli se ztrácí malé děti. Samo o sobě by to vyvolalo zájem policie a následné vyšetřování, ovšem pokud by se nejednalo o děti prostitutek z nejzapadlejších ulic města. Inspektor  Moises Corvo by se o tom možná ani nedozvěděl, kdyby mu o tom neřekla Giselle, prostitutka, ke které si čas od času odbíhá ulevit od ukřičené manželky.

"Najednou, jako při potratu, vypadne bělostná koule, bim bam, a Enriqueta přestřihne oční nerv. Důlek nekrvácí. Vše je tak čisté; druhé oko jde vytáhnout mnohem snadněji. Přiloží si je ke rtům a líbá je, vycucne a žvýká. V ústech jí vybuchne sůl a ona se na chvíli zakucká, ale nakonec všechno spolkne."

Corvo není žádným vzorem ctností, rád se pořádně napije a v barcelonských nevěstincích je víc než doma. Spolu s kolegou Malsanem se pouští do vyšetřování v chudinských čtvrtích města. Stopy je zavedou do nejdivnějších míst, jaké si lze představit. 

Dostanou se do kasina, kde zákazníkovi, pokud má dostatečnou hotovost, splní i ta nejtajnější přání, ať jsou sebevíc zvrhlá. Corvo se dostane i do ordinace šíleného doktora, který na mrtvolách vykopaných na hřbitovech provádí podivné experimenty.

Marc Pastor se nechal inspirovat skutečným případem upírky Enriquety Martíové  z ulice Ponet, která svého času unášela a zabíjela barcelonské děti. Při vyprávění Pastor ukazuje Barcelonu na počátku století coby město, kde na jedné straně žije smetánka koupající se v blahobytu, na straně druhé jsou chudinské čtvrti, kde lidé umírají na nemoci a podvýživu. 

Vypravěčka Smrt mluví bohatým a neotřelým jazykem, na který si čtenář chvíli bude zvykat. Smrt má smysl pro černý humor, z některých vtípků občas až zamrazí. Dokáže ale ukázat i svoji “lidskou” tvář a se čtenářem se podělí o to, která z postav je jí sympatická více a která naopak méně. 

Někdy zajde pro někoho možná až příliš daleko a dostane se až k hranici nechutnosti. Řeč je třeba o scéně, kdy Enriqueta hodí novorozence do hrnce s horkou polévkou nebo se nechá unést popisem vydloubávání očí.

Říká se, že nejlepší příběhy píše sám život. Kam se na něj hrabou ti nejlepší spisovatelé a fabulátoři. To platí i v případě Zlé ženy. Velký kus práce tady odvedla i postava vypravěče. Ostatně dovedete si představit povolanějšího komentátora lidských příběhů než paní Smrt?